Sebevražedným džihádistou snadno a rychle, díl 1.

Snadný návod pro idioty, jak se stát džihádistou, zabíjet a umírat ve jménu víry, která je proti tomu a být nenáviděn kdekoliv a snad kýmkoliv na světě očima muslima. 

Je důležité si rozdělit dva druhy džihádistů/islamistů. A to ty z Evropy a ty z Blízkého východu, začnu těma z Evropy.

Nejdříve se zkusme vžít do míst, kde tento druh lidí vzniká a žije. Nejspíše se jedná o syna/dceru některého z imigrantů z muslimského světa, jehož rodiče se přistěhovali před desítkami let, ovšem kvůli tomu, že lidé tehdy o Islámu nevěděli tolik jako lidé dnes (dobře, tohle se asi moc nezměnilo, ale určitě tu je více odborníků) tak se muslimských imigrantů/pracovníků trochu báli a odstrčili je většinou na periferie měst, třeba jako Rosengard v Malmo. Kvůli tomu, že takový lidé se shromažďovali na jednom místě, kde bylo málo obchodů, nekvalitní zboží, málo lékařů a celkově životní úroveň tu byla nízká, protože nikdo v těchto čtvrtích nechtěl pracovat, začala tu bujet mafie, prodej drog a pod. Takováhle místa také začali vyhledávat jako snadnou skrýš lidé, kteří utíkali třeba před interpolem po válkách v Afghánistánu nebo Iráku. Tito lidé mají na Blízkém východě kontakty a také poměrně velké sumy peněz a stále nemohli odpustit západním zemím, co v jejich zemích provedla. Částečně je chápu, částečně to je neomluvitelné. 

Mimo tohle všechno dění začali olej do ohně přilévat i Saudi a to tím, že po skupování podílů ve velkých evropských firmách a nebo odkupování státních dluhů zemí chtěli ještě více prosazovat svoji moc. Nalezli lehký způsob, a to skryté financování mešit v některých městech a hlavně v těchto periferních čtvrtích. Přes tyhle mešity financují lidi, které chtějí financovat, a ve kterých vidí potenciál, že by mohli ublížit například novým vládám na Blízkém východě nebo například vojákům Nato. 

Vrátím se k tématu. V podmínkách, které jsem popisoval, žijí děti, které jsou už od začátku svého života odsuzování pro svůj původ,a to tomu ještě nerozumí. Začne to třeba na škole ze srandy, taková legrace kamarádů, když mluví o vás a bombardování. Poté už jste starší, a zjistíte, že dívky se nechtějí moc seznamovat s někým, jako jste vy. Muslim, Arab, divné jméno, divná rodina. To není úplně to, co mladé dívky hledají. A člověk je čím dál víc deprimovaný. Jedno nebo dvě nepřijmutí do práce a člověka už to přestane bavit. Řekne si dost, a zvolí lehčí způsob obživy. A když se sejdou všechny tyhle faktory, ať lokální, nebo mezinárodní, dostaneme se k tomu, že se daný člověk přidá k lidem, kteří ho naverbují do svých řad. Nedlouho poté odcestuje třeba do Sýrie nebo Iráku a přidá se k některé z teroristických frakcí. Člověk se přidá k radikálním islamistům bez toho, aby nějak podrobně znal problematiku džihádu a Islámu, nepřidá se k nim z fundamentalistických důvodů, ale čistě ze zoufalství, zvědavosti. Touze poznat něco, co normálně nemůže, chce cítit adrenalin. Fundamentalista se z něho případně stane až v bitvách. 

Po přibližně roce, nebo půlroce (záleží na osobnosti) se daný člověk vrátí. S jinými myšlenkami, jiným charakterem, jiným žebříčkem hodnot. Z člověka se stane spící buňka. Je stále v částečném kontaktu se svými spolupracovníky z bojů, a když něco potřebuje, pomůže jim. Může jít třeba o ubytování, peníze, celkově pomoc s plánováním, ale ať se to může zdát sebeméně důležité, i takovéhle maličkosti rozhodují. A nakonec nás stojí vlastní bezpečí, svobodu a některé i životy.

Nechci nějak strašit, sám jsem velký optimista a věřím, že vše dobře dopadne, osobně mě ale někdy zaráží chování policí různých zemí. Když Turecko pošle v dopise belgické policii varování, že přes jejich přechod přešla riziková osoba, která může mít něco společného s jinými atentáty, tak si ji proklepnu, a nepočkám do doby, dokud nespáchá další čin. Mě samotnému jako muslimovi takovéhle teroristické akce také škodí, společnost si pak muslimy zbytečně démonizuje a místo toho, aby jsme hledali co nás spojuje se spíše od sebe vzdalujeme, a to v téhle době neprozpívá ani jedné straně.

Nakonec bych chtěl upozornit, že džihád jako takový, ten pravý a nezkroucený pod propagandou islamistů je skvělá věc. Učí pokoře a pomoci ostatním. Vím, že tohle slyší velká většina lidí velmi nerada a právě proto bych se problematice džihádu věnoval v některém z dalších článků.